Žít v oběti znamená žít v přesvědčení „nemohu, nemám prostředky na to věci změnit, nemám sílu“. Další možností jsou stížnosti na vnější podmínky „svět je proti, mě, proč vždycky já…. kdyby nebylo tamtoho, určitě bych mohl, ale takhle….“ Když se díváte pouze na chování oběti a nevidíte obsah, pak vás je oběť opravdu schopná zhypnotizovat svým světem. Dokáže vás omotat pavučinami bezmoci, které vám do očí naženou slzy a donutí vás jí nejen uvěřit, ale dokonce jí i začít pomáhat. To je ale to nejhorší, co můžete pro „chronickou“ oběť udělat. Oběť je totiž požírač energie druhých, protože má opravdu pocit, že sama jí nemá dost.

bezmocOběť je stále plná pochybností o sobě, o možnostech, o tom pozitivním ve světě. Stále má pocit, že je něco nad její síly a v té krajní poloze je dokonce celý svět proti ní. Oběť se upíná na druhé a očekává od nich, že jí budou věnovat svůj čas, svou energii a dokonce svou vůli. Chtějí, aby se věci vyřešily, aby někdo zařídil, že se věci stanou a vždy mají dobrý důvod proč se věci nezdařily, proč to nešlo zařídit a co všechno stálo v cestě. Oběť je závislá, protože žije ve světě, ve kterém sama na nic nestačí.

Stejně jako tyran i oběť má jen svůj svět a ten pro ní vypadá reálný. Nevybrala si ho, jen ho žije. Pro partnera oběti je zásadní si uvědomit, že pomáhat oběti a přebírat za ní zodpovědnost znamená jí brát sílu stát na vlastních nohách, nedovolit jí přebrat za sebe zodpovědnost. Jsou lidé, kteří jsou s obětí rádi. Dělá jim dobře něčí závislost na nich a dovoluje jim mít věci a lidi pod kontrolou. Oběť vůbec nemusí žít s tyranem a přesto zůstat celý život ve své oběti, pokud její partner vidí svou hodnotu například v tom, že se stará o jiné, bezmocné a slabé. Pak je dobré se podívat co z takového vztahu má on – kontrolu? Nepostradatelnost? Falešnou představu vlastní důležitosti?  Nic totiž neděláme zadarmo. Zákon zachování energie platí i ve vztazích – vždy něco dostáváme za to, co dáváme. Vždy něco chceme.

Co s tím? Pokud váš partner setrvává se své energii oběti, pak se jím nenechte zhypnotizovat. Je to nějaká vaše část, která s ním chce hrát tu hru a je dobré přijít na to která – tedy proč tu hru hrajete. Druhým krokem je přestat oběť dotovat vlastní energií, ale vytvářet prostředí pro probuzení její vlastní energie. Vystavovat jí situacím a možná i přímým otázkám „opravdu to nezvládneš? Opravdu na to nemáš sílu a možnosti?“ Nemůžete žít život za svého partnera bez toho, abyste se vzdali části svého vlastního. Možná, že to tak chcete, vaše identita zachránce je natolik silná a vyhovuje vám, že se jí nechcete vzdát, ale energii máme jen jednu. To, co dáváte druhému sám pro sebe nemáte. Možná to tak chcete, možná vám to tak vyhovuje, ale prokazujete medvědí službu jak partnerovi, tak i sobě. Já sám znám energii oběti velmi dobře. Moje paní byla vždy více na straně tyrana a z falešné iluze lásky ke mně přistoupila v prvních letech našeho manželství na mou roli oběti. Poslouchala moje „báchorky“ o tom jak jsem bezmocný vůči běhu světa, kolik energie mě stojí tamto a onohle a nic z toho nemám atd. Ale jednoho dne prostě přestala poslouchat, přestala za mě dělat věci, které už v našem společném světě byly téměř samozřejmostí a nechala mě tupě zírat do prázdnoty mé údajné bezmoci. Musel jsem  převzít zodpovědnost za řadu věcí, za které jsem se jí převzít bránil a výmluvy se nepřijímaly.

Jak se to stalo? Obětem byly kdysi odebrány zdroje a vystavěny překážky, které nešlo překonat. Zdroje, to je energie, kterou každý z nás potřebujeme a vlastníme. Tato energie se sytí láskou, pozorností a podporou. Pokud něco z toho v dětství chybělo, člověk si vytvoří „zvyk“, že věci jdou těžce, že svět je proti němu, že snažit se stejně nemá cenu. Tento „zvyk“ se odráží nejen v myšlenkách, ale i v těle. Může se zdát, že pohnout s ním, opřít se o něj a mít v něm podporu je těžké. Ale je to jen odraz mysli, který se do skleslosti těla promítne. Projevy mohou být různé, ale na úrovni myšlenek je to o „nemůžu, nejdete to, nechápou mě, je to na mě moc, to nejsem schopen…“. Často tyto myšlenky souvisí s podmíněnou láskou, kterou jsme všichni prošli a která diktovala „něco za něco“. A protože jsem zpravidla nebyli dost dobří nepřišla ani odměna ve formě energie tepla lásky nebo podpory. Oběť se vlastně naučila „ať udělám co udělám, stejně ničeho nedosáhnu.“ A tak se přestala snažit. Zkolabovala a očekává vysvobození zvenku – „že někdo konečně pochopí, že se konečně něco stane, že někdo zařídí, aby….že objeví zaručenou metodu na to, jak věci změnit…..“ ,ale nic z toho většinou nepřijde. Je to vždy naše energie, kterou musíme uchopit a naše zodpovědnost, kterou musíme převzít. Je potřeba už nežít staré programy, ale nahradit je dospělými, užitečnými pro „teď a tady“.