Když vaše dítě jde do školy vstupuje do úplně nového světa. V tomto světě se začíná učit úplně novou zkušenost, kterou doma ještě nezažilo. Tahle zkušenost jej vybavuje do jeho pozdějšího dospělého života něčím velmi specifickým. Je to zkušenost, která povzbudí jeho schopnost se později skrze svou tvorbu ve světě uplatnit. Je to učení o jiném druhu komunikace se světem – komunikace skrze svou vlastní tvorbu, skrze své vlastní schopnosti a přijímání jeho schopností a darů okolním světem. Přístup školy k dětem a reakce rodičů na tento přístup ovlivňuje rozvoj kreativity a svébytné schopnosti komunikovat „sebe“ nebo naopak – nechat skrze sebe komunikovat jiné.

Škola není začátek tohoto vývoje. Rozvoj kreativity a sebehodnoty v projevu začíná už mnohem dříve – od 2hého do 4tého roku se děje v tomto ohledu něco velmi podstatného s dětským „JÁ“ – ale vliv školy je velmi podstatný, protože kontext je jiný. Kontext uznání skrze vlastní tvorbu je teď mnohem širší a autority jsou jiné a dítě je v tomto kontextu velmi zranitelné a jeho kreativita také. Je to další stadium našeho vývoje, skrze toto téma právě mezi 7 a 14 rokem života vstupujeme do světa nebo lépe svět vstupuje svět do nás.

barvy2Zatímco první pokusy něco ztvárnit ze svého vnímání světa byly vnímány maminkou, dědečkem nebo babičkou, tak školou nastává období, kdy vše! co dítě vytvoří je předmětem jeho hodnocení učitelem a kolektivem. Na jejich reakci záleží mnoho. Hlavně na reakci učitele, děti to většinou převezmou. Už proto je řada alternativních školských směrů proti známkování – dítě se tak hodnotí za něco, čím prostě je! Když moje děti namalovali první obrázek, tak to moc jako kráva nevypadalo a přesto to byla kráva a tak jsem jim krávu pochválil. Můj syn si přinesl spoustu výkresů vždy na konci školního roku prvního stupně školy a byly oznámkované – většinou od trojky výše. A výkresy jsou jen tou nejzákladnější, nejprimitivnějším vyjádřením našeho vnitřního světa – bílý papír a na něm ztvárnění našeho stavu vnímání světa. Když pracujete s lidmi, tak si ještě u dospělých nemůžete nevšimnout jak jejich schopnosti komunikovat písmem, obrazem, slovem nebo pohybem jsou rozdílné. Je to podle toho jak jsou ukotveni nebo neukotveni v těle, jak moc mají rozvinutý jazykový kód (věc, kterou se naučíte v rodině, škola jen převezme), jak moc jsou nebo nejsou spojeni se svými pocity nebo naopak se svou mentální složkou. A to vše ovlivňuje jejich projev o sobě. A co teprve děti! Ještě nic „společenského“ neznají, neprošli učením, které řadu dospělých už nějak vyformovalo v jejich projevu. U dětí jsou to výkresy, zpěv, vše co se ve škole dělá ručně v první řadě. Ve druhé řadě jsou to ostatní předměty. Když je dítě konfrontováno se svými špatnými výsledky, pak si do nich promítá sebe. „Já jsem……“. Mnoho dětí a dospělých jsem takto slyšel i mluvit a když jsem se zeptal kde se to vzalo tak se odvolávali na školu a na autority v ní. Dítě je tím výkresem! Dítě je tím hlasem! Dítě je tou známkou z matematiky! Tak to mají, jsou tím co dělají, jsou s tím spjatí. A naše věty typu: „.. ty jsi mazal ……“ zasahují kreativitu našich dětí jako šíp přímo do jejího srdce.

Naše školství nezměníme jen tak, ale můžeme změnit náš pohled na to co říkáme, na to jak se stavíme k našim dětem a jejich hodnocení ve škole. Je-li potřeba něco zlepšit pak:

Pravidlo jedna: Mluvte o předmětu

Nespojujte dítě se špatným hodnocením jeho práce. Je rozdíl, když řeknete dítěti „Pepíčku, jsi mazal“ nebo, když mu řeknete „Pepíčku, jsi báječný kluk, ale s tím psaním budeme muset něco dělat nebo po tobě nikdo nic nepřečte.“ Pepíček v ten moment ví, že je OK a že je to psaní, které se musí zlepšit, ne on sám.

Pravidlo dvě: Už nejste dětmi, učitelé jsou autority vašich dětí, ale to vy také

Když jsem chodil na rodičovská sdružení nešlo nevidět jak se rodiče vstupem do školy změnili v malé děti, kterými kdysi byli. Výtky na adresu jejich dětí se v ten moment proměnily ve výtky na jejich vlastní adresu. Takže věty nezněly „…Váš Pepíček je báječný kluk, ale s tím psaním by měl něco začít dělat…“, ale v uších rodičů zněly spíše „Vaše dítě je strašné…“ a protože to malé dítě v rodičích se v ten moment identifikovala se svou vlastní tvorbou – se svým dítětem – pak ten dospělý slyšel „To vy jste hrozný!“ A to je důvodem, proč je vždy po rodičovském sdružení doma dusno – rodiče to na sobě přece nemohou nechat.

Pravidlo číslo tři: Vaše děti jsou dokonalé

… a ten jediný, kdo to může vidět jste vy, jeho rodiče. To od vás vaše dítě potřebuje pochválit neuměle namalovanou krávu, i když ve vašich očích možná dokonalá není.To vy musíte později oddělit špatnou známku z matematiky od svých vlastních pocitů nehodnoty a strachů a hlavně od svého dítěte. Dívejte se raději na jeho dary a ty mu připomínejte minimálně stejně často jako jeho povinnosti! Je to léčivé!

Jako dospělí už to necítíme, ale je to stále s námi. Když se jako malí o sobě naučíme, že naše projevy je lépe držet zpět, když se před každým úkolem budeme třást z jeho výsledku, když autority, které naší tvorbu „hodnotí“ jsou pro nás spíše hrůzou než inspirací a podporou, jak může naše kreativita pracovat a projevit se? Jak může uvnitř vzniknout nějaký prostor, ve kterém se má něco urodit, když je celý ve strachu a tlaku? Takový dospělý je dobrý na pásovou výrobu, ale tou se bohužel může stát i jeho osobní život. Co může postoj rodičů a kantorů způsobit s vlastní kreativitou jsem slyšel z mnoho sezeních od svých klientů. Já mám své dvě příhody, které mi úplně a asi nadobro zavřely hlas a o jednu z nich se s vámi chci podělit. Přišli ve stejném období, když mi bylo tak 9 let. Hezky jsem recitoval básničky, měl jsem je jako malý docela rád (taky jsem měl pořád koule z diktátů a tak jsem to musel někde dohonit) a paní učitelka chtěla, abych representoval školu na nějaké básnické soutěži. Když jsem se naučil básničku dle svého výběru měl jsem jí zase před třídou přednést. Byla už to pro mě rutina, říkal jsem básničky často, ale tentokrát se po nějakém verši začal hurónsky smát můj dobrý kamarád a já tím oněměl. Už na dobro. Nikdy už jsem žádnou básničku před dětmi neřekl, na soutěž jsem nejel a hlas se mi zavřel. Největší děs mé malé dušičky, skovaný někde hluboko uvnitř se tím smíchem vzbudil a zamknul můj hlas v tomto kontextu navždy. Před dvěma lety jsem začal chodit na hodiny zpěvu, abych si hlas odemkl. Když jsem se měl do hlasu opřít přišel jen pláč. Tak jsem v té době zranitelní a citliví.

Cokoli co vaše děti dělají je jejich vyjádřením. A kdo z nás má právo říci, že je to vyjádření špatné? „Pepíčku, jsi báječný kluk, ale s tou matikou musíme něco začít dělat!“