Termín „rozmazlené dítě“ občas slyším od dospělých při pohledu na děti jiných, od prarodičů při hodnocení dnešních dětí a od mnoha učitelek. Já osobně nevidím rozmazlené děti, ale buď dítě vyžadující – prostor, pozornost, věci, které nutně potřebuje – nebo dítě nemající řád, a dále dítě nemající hranice.

rozmazlené dítě2Malé dítě vyžadující hlučně pozornost, čas, věci to často dělá proto, že cítí uvnitř nedostatek a ten se snaží doplnit. Když bylo menší tak vztahovalo ruce k matce, ale ta neměla čas, řešila problémy ve vztahu nebo jinde a později se tento matčin postoj mohl projevit na chování dítěte. Uvnitř se něco nenaplnilo a ten pocit určité prázdnoty a nedostatku dítě provází. Kompenzuje ho pak každé jinak. Dítě větší (3 roky a více), které už se rozvíjí v jiných aspektech, může cítit nedostatek v pozornosti nebo přítomnost rodiče, může být rodičem ignorováno v přirozených projevech rozvoje své osobnosti nebo naopak svou osobností rodiče „převálcuje“ – v případě, že rodiče nemají sami vyřešené své vlastní hranice nebo vnitřní řád. Opět to v něm vyvolá reakci, kterou může být mechanismus dožadování, vynucování v jednom případě, egocentrismus (já-centrismus) v případě druhém.  Pokud nevyvážený  postoj rodiče vyvolávající pocit nedostatku trvá delší dobu, pak jsou důsledky zpravidla dva – dítě rezignuje (vyvalí bříško, ramena poklesnou a uvnitř se něco uzavře) nebo si hledá náhražky, tedy něco, co mu zrcadlilozrcadlí to, co od matky chybí. V případě nenastavení hranic nebo řádu máme doma malého tyrana (bohužel i malý tyran má uvnitř sebe prázdnotu, která bolí. Je to prázdnota po hranicích, ukotvení, jasném pocitu řádu, o který by se bylo možné opřít. Dítě má jasný pocit „jsem sám/sama“, který samozřejmě neumí popsat, ale práce s dospělými mi ho mnohokrát odkryla). A náhražky pocitu prázdnoty jdou s dítětem dál, jen se mění v čase, protože dítě roste. Před tím než kolabuje nebo si vytvoří náhražky se dožaduje přítomnosti matky a její pozornosti úměrně jeho energii, možnostem, temperamentu – škemrání, vztekání, pláč…. každé dítě to má jinak. Nemluvím o fyzické přítomnosti rodičů (tam je to jiné téma), ale především psychické – slyšíš mě? cítíš mě? vidíš mě? vnímáš, že tu jsem? V této souvislosti mluvíme o potřebách dítěte, o jeho prvotních potřebách – lásce, pozornosti, přítomnosti rodičů, ale i nutnosti řádu. Potřeby a jejich naplnění mají velký vliv na zdravé hranice. Jsou-li potřeby dítěte naplněny a nebo vnímány a později (když dítě komunikuje) rozumným způsobem korigovány, pak je to velmi dobrý začátek pro tvorbu vlastních hranic a učení se o hranicích ostatních.

Hranice jsou důležitou věcí pro svět dospělých a jejich základy se tvoří v dětství. Ne tím že zakazujeme a přikazujeme, ale tím, že jsme sami v hranicích konzistentní, že vnímáme potřeby dítěte a dítě tak cítí zpětnou vazbu na vyjádření svých potřeb. Když dítě cítí, že je vyslyšeno, doceněno nebo vnímáno jako hodnotný člen „tlupy“, pak nevyžaduje „za hranice“. Je uvnitř nasyceno, zvenku má zpětnou vazbu a jasnou zprávu a víc nepotřebuje. Je jasné kde jsou hranice a v bříšku a na srdci je teplo. Kromě dětí, které křičí nebo pláčou v obchodě, že něco chtějí si všímám i dětí, které se spokojí s jednoduchou odpovědí matky nebo otce „dnes ne, dnes za to utrácet nebudeme.“ V jejich očích není zklamání, otec nebo matka je chytne za ruku nebo ho vysadí do košíku nebo k sobě do náručí a všichni jsou v pohodě – je vidět, že tam něco komplexnějšího funguje. Jiné vyžadující dítě, které dostane podobnou odpověď se láme v kolenou a celé tělo jakoby v ten okamžik zeslábne nebo se podivně pokroutí – myslíte si, že takový fyzická reakce je kvůli piškotům nebo nanuku? Tento mechanismus muselo vytvořit něco mnohem silnějšího již dříve. A nemusela to být ani chyba rodičů. Jen je potřeba vědět, že o nanuka vlastně nejde.

Řád není to, co hranice. Řád je nad nimi. Řád určuje od drobností – kam patří věci, kde se zouvají boty, kdy se jí, po věci velké– o čem rozhoduje otec, o čem matka, kdo všechno je rodina. Řád je o prostoru, jeho uspořádání, o čase a jeho uspořádání, o věcech a jejich majitelích a uspořádání, o činnostech a jejich pravidelnosti nebo nepravidelnosti. Našim předkům dávala řád příroda a vše s tím související, činnosti, které se od toho odvíjely atd. My žijeme jinak, proto je potřeba vědomě řád zbudovat. Za řádem v domácnosti stojí matka a otec jí podporuje (protože se na věcech domluvili, ne protože to říkám :-) ) a ten je pro malé dítě ten nejdůležitější. Příklad? Jeden malý chlapeček si z maminky dělal „trhací kalendář“ – přines, podej, zvedni mě, dej mi tamto, pláč za každou hloupostí, který přivolal přepečlivou matku. Snaha maminky být „dobrou matkou“ pro svého syna vyústila ve snídani začínající v 7 a končící v 11 a stávající ze všeho, co si malý zbojník přál. Matka se změnila ve služku, láska se změnila v podřízenost. Takto souvisí řád s hranicemi. Úžasné bylo vidět, jak se chování tříletého klučiny změnilo, když maminka odešla a dozor na několik málo hodin převzala „zkušená teta“ znalá hranic a řádu. Najednou byl naprosto v pohodě fungující a spokojené dítě, které vědělo kde je jeho místo a kde je její.

Takže – nesuďte příkře rozmazlené dítě. Často je za vším něco mnohem hlubšího, co má širší souvislost než je dožadování se právě této zmrzliny nebo „drzé“ chování vůči rodiči.