Seděli jsme na oslavě. Byla tam se svým synem, kterému mohlo být mezi 10-12 lety. Byla velmi nesvá z jeho projevů svobody. Nebylo jí o moc více než 30 let, vychovávala ho sama. Během oslavy ho stále ho nabádala, aby nezlobil. Jeho živost a snahu stále něco „zkoušet“ jí vystavovala něčemu velmi nepříjemnému. Její oči stále těkaly po ostatních, co na to říkají. Občas se ho snažila „setřít“ štiplavou poznámkou na jeho zlobení, neohrabanost, živost a neposednost. Jen aby jeho energii zkrotila. Na jeho výchovu byla sama a bylo vidět, že to není pro ni jednoduché. Syn jí svou energií budoucího mladého muže něčemu vystavoval …. čemu vlastně……

Seděl jsem naproti nim. Chvíli jsem to pozoroval a její tázající a těkající oči jsem zachytil a četl v nich něco o zranitelnosti, nejistotě v této roli v tomto prostředí, o tom, že jí není příjemné být na očích ostatních vedle svého „zlobivého“ syna. Možná se bála, že bude viděna špatnou matkou…… Také jsem pozoroval jeho, nevěděl si se svou energií rady v hranicích, které se mu stále matka snažila vymezit. Jak asi spolu fungují mimo toto prostředí? Jak asi sama mladá žena zvládá jeho temperament? Začal jsem se s ním bavit. Odpovídala za něho…… řekl jsem jí, že to není třeba, že to spolu zvládneme. Vytáhl jsem papír, půjčil si pastelky, ty jsme spolu ořezaly a začali malovat. Maminka byla chvíli nervózní, ale postupně se jí ulevovalo. Potom už jen seděla a pozorovala nás. Úplně se uvolnila a když jsem s ní mluvil, mluvila najednou z úplně jiného místa. Mluvila z místa „ženy“. Její nervózní vnitřní muž ustoupil a zůstala žena. Protože byl najednou jiný muž. Kluk maloval, povídal, chvílemi něco šel objevit a podat nám o tom zprávu. Ona úplně zjihla, komunikaci se synem nechala téměř úplně na mě a když mluvila, tak mluvila jemně, pomalu a vláčně. Její vnitřní žena rozkvetla.

matka-a-syn-velkyNeznám je dost na to, abych uměl říci více o jejich světě. Jen tuhle historku, tenhle zážitek, který trval něco více než dvě hodiny. Mohl jsem jen uvidět, jak je důležité, aby měla ona vedle sebe muže, když má být matkou. Když tam muž není, ona chce být svému synovi i otcem, protože cítí ten nedostatek v jejich společném životě a snaží se mu nastavit hranice. Vlastně je tam velmi pozitivní záměr, dítě hranice potřebuje. Ale to není vždy pro samotnou ženu jednoduché, protože ona je žena a tak není snadné být matkou i otcem. A ten malý kluk se uklidnil. Bez její nervozity a věčného pozorování jeho chování se usadil v úplně jiné poloze. Přítomnost muže  ho ukotvila a sklidnila. Ptal se a sdílel se mnou svojí tvorbu a s mámou svoje objevy. I on potřebuje ve svém světě mužský prvek. A já? Pozoroval jsem jak je mi dobře být tam v mých letech zase chvilku s mladou rodinou. Dělalo mi dobře jak se o mě na chvíli oba opřeli, aniž by to asi tušili. Vzpomněl jsem si na svou ženu, na moje kluky, když byli ještě malí a já byl doma tak málo a když, tak často nedostupný. Něco z nich jsem teď viděl teď v tom malém klukovi. I já jsem z té situace teď něco bral. Trochu jsem si něčeho cucnul. Potají….:-).

Svět se chce stále vyvažovat, stále hledáme rovnováhu. Když kluk nemá mužský element je neklidný. Když dospělá žena, která vychovává chlapce, nemá vedle sebe muže, je neklidná. Má vychovávat z malého kluka muže a to pro ní samotnou není jednoduché. Chybí vyvážení, pro ní i pro něho. Ona hledá polohu, kterou by měl klukovi dát otec a sama tím ztrácí svou ženskou, pro dítě mateřskou a přijímající kluka se vším jeho „zlobením“. On jí někdy „vyzívá“ na souboj hranic, ale často ani nemusí, protože ženy v sobě nosí nevědomý strach z mužské síly a vidí i výzvy tam, kde nejsou. Přítomnost muže jim oběma dá vyvážení. Vlastně jen hledáme rovnováhu, celá příroda to dělá. Děláme to i ve vztazích. Držím palce všem mámám, které sami vychovávají své syny. Ale víc držím palce jejich synům (mužská sounáležitost :-)).